pohlednice staré Prahy

Staré pohlednice a dobové fotografie Praha   Malá strana

historie | pohlednice

MILAN DEGEN: MALÁ STRANA

Dle archeologických nálezů bylo území Malé Strany osídleno již dávno před historickou dobou. Křížily se tu prastaré a důležité kupecké cesty, na které navazovaly dva vltavské brody přibližně v místech dnešních mostů - Mánesova a Karlova (hladina řeky byla před zřízením jezů o hodně nižší). Na křižovatce obchodních cest vzniklo snad již v dávné minulosti tržiště, asi v místech horní části Malostranského náměstí nebo Sněmovní ulice. Tato oblast spočívá na terase ze svahové hlíny a suti, kam nedosahovaly ani největší povodně. Takovou terasu označovali dávní Slované, kteří se v pražské kotlině usazovali od 5. století našeho letopočtu, slovem prag - prah. To však není jediný výklad vzniku názvu města, nýbrž jen jeden z novějších. Ten poslední vychází z nálezů železářské strusky a ohněm vypálených mělkých jam v okolí Malostranského náměstí. V nich se pražila železná ruda před vlastní tavbou za účelem odstranění co největšího množství hlušiny. Z tohoto pražení mohlo vzniknout jméno Praha.

Význam mezinárodního tržiště na příbřežní terase, které muselo mít zemědělské a řemeslné zázemí, stále vzrůstal. Tržiště s obchodním a řemeslnickým sídlištěm se začalo rozšiřovat a pravděpodobně v 9. století zaujímalo částečně prostor Malostranského náměstí. Ten byl již obehnán mohutným valem vytvořeným dřevěnou konstrukcí vyplněnou hlínou. Před valem byl široký příkop. V 9. století se většina slovanských kmenů na území Čech sjednotila a postupně přijala křesťanství. Důsledkem těchto změn bylo založení kostela a posléze i hradiště se sídlem kmenového knížete nad trhovou osadou a dalšími roztroušenými vesnicemi - prostor kolem tržiště se stal podhradím. Praha, a tudíž i Malá Strana, nebyla tedy založena, ale vznikla postupně tak, "jak tímto prostorem život šel". Původní zástavba nejstarších osad a samot byla dřevěná, teprve v počátcích christianizace země, asi od začátku 10. století, se začaly postupně na tržišti, kolem něho, a v jednotlivých, stavebně neucelených osadách s vlastní jurisdikcí objevovat první kamenné kostelíky, později i kláštery, panské dvorce a měšťanské domy místních zbohatlíků.

V 10. století existovala podél řeky cesta provedená ze dřeva. Šlo o 80 cm silnou konstrukci, která byla důkladným tesařským dílem. Tato unikátní cesta zřejmě zpevňovala terén často zaplavovaný řekou a možná spojovala výše uvedené brody. Není vyloučeno, že v té době, patrně v místě dnešního Mánesova mostu, existoval dřevěný most. V 11. století již o jeho existenci není pochyb, neboť v roce 1157 či 1159 ho zničila povodeň. A tak byl v letech 1165 až 1172 nahrazen o něco výše proti proudu již mostem kamenným, nejstarším v Čechách, nazvaným po královně Juditě. Stál jen o několik metrů dál na sever od dnešního Karlova mostu, byl o něco nižší a na malostranském břehu ústil do stejného místa jako Karlův. Nižší Juditina věž na konci Karlova mostu patřila původně k němu.

Od 2. poloviny 12. století stála u mostu dvě opevněná duchovní sídla - komenda řádu johanitů (asi 1169) a Biskupský dvůr (asi 1185). V 50. letech 13. století začal král Přemysl Otakar II. mezi románskými hradbami Pražského hradu a jmenovanými lokalitami u mostu opevňovat prostor kolem staré trhové osady vytvářející podhradí. Tehdy byl rozšířen i hlavní tržní prostor přibližně do dnešního rozsahu Malostranského náměstí a uprostřed jeho svažitého terénu byl založen nový farní kostel sv. Mikuláše, který sloužil i jako shromaždiště obce, neboť ještě nestála radnice. Po roce 1285 byl budován i chrám sv.Tomáše, který byl dokončen až v roce 1379. Pravděpodobně byla předem plánována i výstavba ulic nového města, vycházejících na všechny strany. Král, který z podhradí vyhnal domácí obyvatelstvo a přivedl sem nové kolonisty, převážně Němce, pak tuto městskou pevnost v roce 1257 oficiálně založil jako Nové Město pod hradem, později nazývané Menší Město a nakonec Malá Strana. Noví měšťané však byli ve svých pravomocech značně omezováni množstvím králem udělovaných postranních práv, neboli jurisdikcemi, zejména klášterů z nejbližšího okolí, kterým na Novém Městě pod hradem patřily rozsáhlé pozemky i s domy. Tyto enklávy měly své rychtáře a převory, kteří řídili i jejich samostatnou výstavbu. Purkmistr a správa města nesměli do postranních práv zasahovat.

V únoru roku 1342 se při velké vodě zřítil Juditin most. Strašná povodeň zničila všechny jezy a mlýny. Bylo hodně obětí, ale za pohromu se obecně považovala ztráta „koruny království“ , pražského kamenného mostu. Teprve v roce 1357 začal Karel IV. stavět daleko dokonalejší náhradu - dodnes stojící Karlův most, dokončený až kolem roku 1400.

Větší urbanistický rozvoj Menšího Města umožnil císař Karel IV. podstatným rozšířením jejího území na jih, které v letech 1360-1362 ve velkém oblouku obemkla Hladová zeď. Dodnes se zachovala její značná část. V době Karla IV. a Václava IV. byla vystavěna řada nových kostelů, klášterů, paláců, domů a provedeno mnoho přestaveb.

Středověká výstavba Menšího Města byla v roce 1419 přerušena husitskou revolucí. Po útoku husitů na hrad, vedeného z Karlova mostu, bylo Menší Město vypáleno, zcela zničeno a opuštěno. Mostu, městských bran a rozsáhlého území se v té době zmocnila obec Starého Města. To vše pak dlouho podléhalo její jurisdikci. Teprve po pěti letech se Menší Město začalo zvolna zvedat z prachu a popela. Koncem vlády krále Jiřího z Poděbrad byla již většina domů na tržišti, v dnešní Mostecké, Sněmovní a Nerudově ulici znovu postavena.

Na východní straně tržiště si obec v roce 1478 vybudovala novou radnici. V té době se tu ale stavěly domy menší, méně nákladné. Významnější a honosnější stavby se začaly budovat až za krále Vladislava II. Jagellonského. Rovněž se postupně obnovovaly a opravovaly i vydrancované kostely a kláštery.

Vzkvétající město bylo však roku 1503 postiženo požárem, který zničil mnoho nedávno postavených domů. Avšak daleko zhoubnější byl obrovský požár v roce 1541. Tehdy zmizely dvě třetiny Menšího Města, což znamenalo zánik jeho gotické zástavby, charakterizované úzkými průčelími domů s malými dvory, stavěnými do hloubky parcel.

V roce 1530 se objevili v Praze italští stavitelé. Ti přinesli nový sloh, který přizpůsobili zdejším poměrům, a stali se tvůrci české renesance. V tomto slohu se v Praze stavělo zhruba do bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Česká renesance ozdobila Menší Město štíty, vížkami, vikýři, sgrafitovými fasádami atd. Kladla důraz i na péči o zahrady, a tak její tvůrci byli přijímáni do služeb českými šlechtici, usídlenými pod hradem.

Když si císař Rudolf II. trvale zvolil Prahu za své sídlo, znamenalo to nebývalý příliv obyvatelstva do Menšího Města. Tento stav začal nutit radnici, aby usilovala o rozšíření města zejména za obvod přemyslovských hradeb a o zmnožení domovního fondu uvnitř centra města. Také na ostrově Kampa, kde do roku 1495 byl jediným domem Sovovský mlýn, získala obec stavební prostor, zejména po požáru v roce 1541, kdy byl na ostrov navážen rum ze spálenišť. Tehdy bylo zasypáno také jedno úzké rameno Vltavy a jezírko.

Při konjunktuře parcelace nezůstaly pozadu ani malostranské jurisdikce. Obec se jich sice snažila zbavit, či alespoň omezit jejich pravomoc, leč přes všechny spory, které vedly někdy i ke krvavým bitkám, se to až do roku 1784 nikdy nepodařilo v celém rozsahu. Přes všechnu nejednotnost stavebních záměrů znamenalo renesanční období zastavění téměř celého prostoru Menšího Města (kromě svahů Petřína). Nová výstavba také již většinou respektovala živé komunikace, k nimž obracela svá průčelí. Na místě malých domků vyrůstaly stále častěji výstavné reprezentační budovy a také kostely.

Další zlom ve stavebním vývoji města předznamenal ničivý vpád Pasovských v roce 1611, kteří Menší Město úplně vydrancovali. Daleko vážnější důsledky však pro město znamenala porážka českých stavů na Bílé hoře v roce 1620. Následovaly náboženské a národnostní perzekuce a hospodářský úpadek. Na druhé straně byla zahájena rozsáhlá stavební činnost již v nastupujícím barokním slohu. V dominantní roli stavebníka se představila nově ustanovená pobělohorská šlechta a církev, kterým bylo umožněno levné vykupování zkonfiskovaných domů a pozemků. Na místě mnoha malých měšťanských domů a někdy i celých ulic vznikaly v 17. a také 18. století velké a honosné paláce šlechty, která z Malé Strany vytvořila aristokratickou čtvrť. Kromě šlechty se na Malé Straně usazovaly i duchovní řády, z nichž zejména jezuité vyvíjeli rozsáhlou stavební činnost. V letech 1625-1680 zbořili vše, co stálo ve středu Malostranského náměstí. Na uvolněném místě postavili profesní dům (po roce 1691) a později nový kostel sv. Mikuláše (stavba zahájena v roce 1703). Jeho kopule a zvonice vnesly do hradčanského panoramatu působivý a dnes neodmyslitelný prvek.

Dalším válečným intermezzem bylo dobytí Malé Strany a Hradčan Švédy v samém závěru třicetileté války (1648). Malá Strana byla znovu vydrancována a Švédové se pokoušeli přes Karlův most dobýt i Staré Město, což se jim nepodařilo.

Se stavebním vývojem Malé Strany úzce souvisela také výstavba nového pražského barokního opevnění, předsunutého před staré gotické. V období vrcholného baroka vznikla i na světě ojedinělá "galerie pod sluncem" – soch a sousoší svatých na Karlově mostě. Toto období také dovršilo výstavbu Malé Strany a z bývalého architektonicky nevýrazného podhradí vytvořilo nejkrásnější, nejmalebnější a nejvýstavnější část tehdejší Prahy. Baroko přestavělo a dobudovalo Malou Stranu v podstatě do podoby, která jí zůstala dodnes. Hmotu města již netvořily jednotlivé domy, nýbrž určité, urbanisticky skloubené celky. Koncem barokního období byl v roce 1784 ustaven pražský magistrát pro všechna pražská města. Současně byla zrušena postranní práva, ale také samostatnost malostranské obce.

Velké změny způsobil císař Josef II., který v letech 1782-1784 zrušil řadu kostelů a klášterů. Některé objekty byly proměněny v soukromé domy a dílny, jiné zbořeny. Stagnace ve výstavbě trvala až na výjimky prakticky po celé období klasicismu i empíru. Šlechta dlela stále častěji u dvora ve Vídni a její malostranské paláce zvolna utichaly. Také zrušením klášterů se hodně změnilo. Malostranští byli na těchto zámožných vrstvách značně závislí, neboť jim poskytovaly možnost obživy. Zvrat nepřinesla ani 40. léta 19. století, charakterizovaná rozvojem průmyslu - nebylo zde pro něj vhodné prostředí. Smutným údobím se stala 90. léta 19. století, kdy se pod rouškou modernizace začaly nešetrně a lehkomyslně bourat a přestavovat architektonicky hodnotné objekty. Tento proces byl naštěstí časem zastaven a tak přes všechny nekvalifikované zásahy se tu do našich dnů zachovala převážná většina významných a historicky cenných památek.

Vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 vyrušilo Malou Stranu z letitého klidu. Stala se sídlem parlamentu, ministerstev, státních úřadů a zastupitelství cizích států a její ulice a náměstí se zaplnily novým rušným životem. V roce 1950 byla prohlášena za památkovou rezervaci, jejíž historické jádro je průběžně obnovováno.

nahoru    pohlednice Malá Strana

© EPOQUE 1900, spol. s r.o. | www, videoprodukce, svatební video Praha SKILL production s.r.o. | starý Zlín | XHTML 1.0 valid | CSS 2.1 valid

Veškerý obsah těchto webových stránek je chráněn autorským právem. Kopírování, rozšiřování či jakékoli jiné zužitkování obsahu je bez souhlasu autorů zakázáno. Porušení autorských práv a neoprávněné užití obsahu těchto webových stránek je postižitelné v občanskoprávním i v trestním řízení.