pohlednice staré Prahy

Staré pohlednice a dobové fotografie Praha   Vyšehrad

historie | pohlednice

MILAN DEGEN: VYŠEHRAD

K žádnému místu v Praze a v České republice se neváže tolik pověstí a dohadů jako k Vyšehradu. Vypíná se na skále, jakoby vyrůstající z řeky Vltavy na jejím pravém břehu, jejíž značná část je dnes porostlá stromy a keři a která každé jaro zežloutne květy tařice skalní. Vyšehrad zahalený oparem dávných dějinných událostí, o nichž patrně nebylo nikdy nic napsáno, vyvolává tajemnost, která je tu cítit na každém kroku. Tato tajemnost vystupuje z obrazu Julia Mařáka, zní z tónů harfy symfonické básně Vyšehrad Bedřicha Smetany i z veršů básníků Karla Jaromíra Erbena a Julia Zeyera.

Podle bájí a pověstí měl být Vyšehrad sídlem „soudce“ Kroka, kněžny Libuše, Přemysla - zakladatele první vládnoucí dynastie v Čechách a jeho následníků. Skutečnost ale byla jiná. Archeologické nálezy týkající se historické doby pocházejí překvapivě až z průběhu 10. století n. l. Vznik slovanského hradiště na Vyšehradské skále souvisel patrně s postupným zánikem výšinných sídlišť v Pražské kotlině a jejím okolí, jakými byly Šárka, Butovice, Zámka aj. Hradiště na skále, pojmenované asi původně Chrasten, vzniklo přibližně v první polovině 10. století a mělo zprvu zřejmě vojenský charakter. Neví se ani, kdo ho založil.

První autentické svědectví o Vyšehradě přinášejí až přemyslovské denáry z vyšehradské mincovny, pocházející z let 992-1012. Nebyl-li tedy Vyšehrad hradištěm kmene Čechů, resp. rodu Přemyslovců od počátku, byl jím prokazatelně nejpozději v roce 992. První písemné zmínky o Vyšehradu jsou v Kosmově kronice a týkají se údobí let 1003-1004, kdy v Čechách vládl Jaromír. Ten po nastolení knížetem na Pražském hradě byl provolán vládcem i na Vyšehradě, což dokládá, že význam tohoto místa nebyl okrajový. Prostor, který zaujímalo raně středověké hradiště obehnané hliněnými valy s dřevěnou výztuhou, byl značně menší než dnešní areál. Na jih od dnešního kapitulního kostela se nacházel samostatně opevněný knížecí dvorec s mincovnou, sruby vojenské družiny, stájemi a jinými stavbami. Mimo tento okrsek stály raně románské kostely sv. Klimenta a patrně sv. Vavřince i řada dalších srubů místních obyvatel vázaných zde službou. Také kněží, mniši, čeledíni a jiní zde museli mít své příbytky.

Zhruba v tomto stavu setrvával Vyšehrad až do 2. poloviny 11. století, kdy si jej, po sporech se svým bratrem - pražským biskupem, zvolil za své trvalé sídlo kníže Vratislav II. (vládl v letech 1061-1092). Vyšehrad začal přestavovat v kamenný románský hrad, který by odpovídal nové funkci první pevnosti země. Za Vratislava, od roku 1085 prvního českého krále, byla zřejmě postavena rotunda sv. Martina, bazilika sv. Vavřince (na místě starší stavby) a především románská bazilika sv. Petra a Pavla vyšehradské kapituly, kterou panovník založil v roce 1070 a nechal vyjmout z pravomoci pražského biskupství - podléhala přímo Římu. Vyšehrad se ve Vratislavově době stal významným obchodním i mocenským střediskem. Měl značný vliv na vývoj zástavby v podhradí pod severní stranou Vyšehradské skály (vzniklo nejdříve v 10. století) a také na zástavbu podél cesty mezi Vyšehradem a Pražským hradem, nazývanou Mezihrady.

Na přelomu 11. a 12. století byl již Vyšehrad románským hradem, který svými kamennými hradbami, královským palácem, čtyřmi až pěti svatyněmi a dalšími stavbami konkuroval Pražskému hradu, nad nímž tehdy dokonce vynikal bezpečností i rozlohou. Přesto však po roce 1140 panovníci přesídlili zpět na Pražský hrad a Vyšehrad se začal vytrácet z českých dějin. Bývalé královské sídlo se časem změnilo v doménu katolické církve - v panství kapituly, kterému vládli vyšehradští probošti. Nejvýznamnější z nich, Petr z Aspeltu, současně i arcibiskup v Mohuči, byl rádcem posledních Přemyslovců a též Elišky Přemyslovny, matky císaře Karla IV., která na Vyšehradě žila ke konci svého života a v roce 1330 tu i zemřela.

A právě doba panování císaře Karla IV. (1346-1378) znamenala pro Vyšehrad návrat na dějinnou scénu. Po založení Nového Města (1348), došlo k začlenění Vyšehradu do obrany Prahy na pravém břehu Vltavy. Obvod temene Vyšehradské skály byl v letech 1348-1350 opevněn novou gotickou zděnou hradbou se dvěma branami. Ta větší, jihovýchodní, zvaná později Špička, byla postavena na nejchoulostivějším místě proti Pankráci. Druhá brána, orientovaná proti Podvyšehradí, se nazývala Pražská, později Jeruzalémská. Od té doby se jediným hlavním přístupem do Prahy od jihu stala průjezdní komunikace Vyšehradem, kolem níž vzniklo poblíž rotundy sv. Martina tržiště. Z Pražské brány pak vycházela cesta, která nově spojila Vyšehrad se starou tržní ulicí v Podvyšehradí (dnes Vratislavova). Za Karla IV. bylo hradiště přestavěno na gotický hrad, vybudován nový palác, domy pro hradní čeleď a další kostely a kaple. V novém korunovačním řádu byl Vyšehrad určen za výchozí místo korunovačních slavností českých králů. Po roce 1346 započala výstavba rozměrnějšího gotického kapitulního chrámu, který měl nahradit původní románský kostel. Avšak stavba nebyla nikdy dokončena a tak vznikl románskogotický značně členitý chrámový komplex dosahující délky přes 110 m, který v tehdejší Praze neměl konkurenci (dnes je jeho délka přibližně poloviční). Praktická potřeba pak na Vyšehradě vedla ke zřízení vodovodu (kolem 1361), k postavení radnice (kolem 1400) a později školy, což vypovídá o tom, že areál Vyšehradu byl obýván, kromě členů kapituly a hradního lidu, i početnou měšťanskou vrstvou. Čtrnácté století znamenalo také stavební proměnu Podvyšehradí. Vyrostly desítky měšťanských domů, vznikly veřejné budovy - lázně, špitál, útulek pro zchudlé i nové sakrální stavby.

Koncem předhusitské doby musel gotický Vyšehrad s Podvyšehradím působit úchvatným dojmem. V roce 1420 byl však celý tento komplex náhle rozvrácen a na několik desítek let vyřazen z dějin. Po velké bitvě na Pankráci, kde husité rozdrtili vojska císaře Zikmunda a po odchodu královské posádky (včetně členů kapituly) z Vyšehradu, tam vtrhl rozvášněný dav, drancoval a likvidoval vše, co mu stálo v cestě. Téměř všechny stavby, včetně hradeb na straně k Novému Městu, s výjimkou kapitulního chrámu a rotundy sv. Martina, byly zničeny. Stejně tak zaniklo i Podvyšehradí, které již předtím bylo novoměstskou obcí vypáleno. Vyšehrad s podhradím se stal pustinou s chátrajícími ruinami.

V roce 1448 proniklo na Vyšehrad bez boje vojsko Jiřího z Poděbrad, pozdějšího českého krále, který následně rychle a nekrvavě opanoval celou Prahu. Po několika letech byl vydán výnos o možnosti získání parcel zdarma a zproštění od daní pro ty, kteří si zde postaví nový dům nebo opraví pobořený (městečko nemělo nikdy více než 50 domů). To sem přilákalo hodně zájemců, písemné záruky však nikdo nedostal. Tito noví osadníci tzv. horního města si kolem roku 1476 zřídili vlastní samosprávu, vystavěli radnici a usilovali o statut královského města. Za tím účelem byl po roce 1505 sestaven obecní řád, zřejmě poté, co se Podvyšehradí, neboli dolní město, právně oddělilo od horního a připadlo kapitule. Horní město si svou samostatnost udrželo až do roku 1528, kdy z nařízení císaře Ferdinanda I. připadlo jako město poddanské rovněž kapitule. Avšak ještě dlouho poté vedli vyšehradští poddaní s kapitulou boj, který byl motivován také nábožensky. Zatímco kapitula byla katolická, vyšehradští poddaní patřili k utrakvistům.

Od 2. poloviny 15. století se na Vyšehradě opravovaly také hradby a kapitulní chrám, jehož část klenby se v roce 1503 zřítila. Zaklenutí a další opravy se však prováděly až v roce 1565. Kolem přelomu 16. a 17. století vzniklo nové kněžiště a sakristie, později byl kostel oproti románskogotické podobě podstatně zkrácen a zaujal zhruba již dnešní půdorys.

Na konci třicetileté války (1648) ostřelovali Vyšehrad Švédové a poničili hradby a řadu staveb. To urychlilo přestavbu Vyšehradu na barokní pevnost, jejíž první etapa již probíhala od roku 1621. Baroko, které od počátku 17. století stále více zasahovalo do stavebního rázu Prahy, se pro Vyšehrad stalo nemenší pohromou, než jeho poboření v roce 1420. Znamenalo totiž úplný zánik horního města, jehož obyvatelé byli již kolem roku 1655 téměř všichni vystěhováni - vesměs do Podvyšehradí. V téže době vojenská správa dostavěla Táborskou bránu a velkou zbrojnici v okrsku bývalého královského dvorce, v letech 1676-1678 pak hradby s bastiony. Významnou stavbou Vyšehradu z té doby je Leopoldova (Francouzská) brána postavená před rokem 1670. Za francouzské okupace Vyšehradu (1741-1742) v době války o habsburské dědictví byly na hradbách zbudovány náspy s palisádami a pod nimi zřízeny kasematy (stavbu řídil Ing. Berdiquier). Kasematy byly napojeny na další tajné podzemní chodby, které prý pod svažitým terénem klesaly až pod dno Vltavy, pokračovaly pod řekou a jejím levým břehem a údajně vedly až na Pražský hrad a do Břevnovského kláštera. Utopie? Naši předkové byli v mnoha oborech daleko schopnější, pracovitější (i tajemnější), než jsme ochotni připustit. V roce 1678 byla na pozemku hřbitova postavena samostatná zvonice - s kostelem dlouhou dobu jediná dominanta Vyšehradu. V letech 1723-1729 pak probíhala přestavba kapitulního kostela podle plánu Františka M. Kaňky ovlivněného asi ještě Giovannim Santinim. Vyšehradští v dolním městě neustále usilovali o vymanění z područí vyšehradské kapituly. Proto si kolem roku 1765 zřídili i vlastní radnici. Avšak o 11 let později, v době nebezpečných selských rebelií, vydala kapitula nový obecní řád, který ještě zpřísnil poddanství.

Koncem 18. století byla vyšehradská barokní pevnost z hlediska vojenského již zastaralá. Přesto se zde během Napoleonova vpádu do střední Evropy objevila nová děla, z nichž se však nakonec střílelo vždy jen cvičně. Z podnětu hraběte Karla Chotka, v souvislosti s modernizací komunikace procházející Vyšehradem, byla v letech 1841-1845 poblíž zbořené Jeruzalémské brány postavena brána Cihelná, náležející k nejkrásnějším empírovým stavbám Prahy. Politické poměry po revolučním roce 1848 dopomohly Vyšehradu s podhradím k osamostatnění. Statut samosprávného města si Vyšehrad udržel až do splynutí s Prahou v roce 1883 jako její VI. část.

Po prohrané válce Rakouska s Pruskem v roce 1866 byla Praha císařským dekretem Františka Josefa I. prohlášena za otevřené město a jako pevnost zrušena. To samozřejmě platilo i pro Vyšehrad, avšak ten zůstal pod vojenskou správou až do roku 1911, kdy získalo pozemky a hradby město.

V letech 1885-1903 byl kapitulní kostel přestavován podle plánu Josefa Mockera v duchu purismu do novogotické podoby. Na hřbitově byla zbořena barokní zvonice a v letech 1902 - 1903 na západní straně kostela postaveny architektem Františkem Mikšem dvě mohutné novogotické věže předimenzované jak hmotně, tak i výškově, představující dnes dominantu Vyšehradu. Zhruba v témže údobí probíhala i přestavba sousedního hřbitova dle projektu Antonína Wiehla. V několika etapách byl hřbitovní prostor rozšířen a v letech 1889-1893 vybudován Slavín - společná hrobka zasloužilých osobností českého národa. Jako první sem byl uložen básník Julius Zeyer († 1901) a zatím jako poslední, dirigent Rafael Kubelík († 1996).

Potřeba spojení vnitřní Prahy s osadami za Vyšehradem si v letech 1902- 1905 vynutila vybudování zvýšeného nábřeží a tunelu Vyšehradskou skálou. Tím vzala za své i drobná malebná zástavba na úpatí Vyšehradu. Na jejím místě pak v letech 1911-1913 vyrostly nové kubistické domy Josefa Chochola a později další, vesměs nájemné objekty. Kubismus v architektuře je české specifikum - kubistické domy nestojí nikde jinde na světě.

V sadě založeném na místě rozlehlé barokní zbrojnice jižně od kostela, která vyhořela v roce 1927, byla v letech 1948-1970 umístěna tři monumentální sousoší postav z české mytologie od Josefa Václava Myslbeka: Lumír a píseň, Záboj a Slavoj, Ctirad a Šárka. Obrovské sochy původně stály na mohutných pylonech po obou stranách Palackého mostu. Při leteckém bombardování Prahy Američany v únoru 1945 byla sousoší poškozena a čtvrté, nejpůsobivější, které představovalo Přemysla s Libuší, pak zcela zničeno. Teprve v roce 1978 byla na Vyšehradě instalována jeho věrná kopie a tím se impozantní Myslbekův soubor stal konečně úplným. V roce 1962 byl Vyšehrad prohlášen za národní kulturní památku.

nahoru    pohlednice Vyšehrad

© EPOQUE 1900, spol. s r.o. | www, videoprodukce, svatební video Praha SKILL production s.r.o. | starý Zlín | XHTML 1.0 valid | CSS 2.1 valid

Veškerý obsah těchto webových stránek je chráněn autorským právem. Kopírování, rozšiřování či jakékoli jiné zužitkování obsahu je bez souhlasu autorů zakázáno. Porušení autorských práv a neoprávněné užití obsahu těchto webových stránek je postižitelné v občanskoprávním i v trestním řízení.